Ociz

Každý den jezdíme podle nich a řídíme se jejich významem. Buďto jsme plně soustředěni a přemýšlíme, co znamenají, nebo je bereme automaticky a známe jejich poslání. Řeč je o dopravních značkách, které udávají smysl a řád v provozu na cestách a silnicích již několik desítek let. Ne vždy ale byly v plechové podobě tak, jak je známe dnes.

Historie dopravního značení je velmi bohatá. Jako první se začaly objevovat jakési milníky, zvané též brzdové kameny, na nichž byly vyobrazeny brzdy. Upozorňovaly na prudké klesání a vozka měl povinnost na svém voze nasadit tzv. čubu a kola vozu tak zbrzdit. Pak také známé rozcestníky a kilometrovníky. Jak je již zmíněno, byly to kamenné sloupky. Lidé jej osazovali podél cest, kde tou nejdůležitější můžeme považovat cestu do Říma v dobách antiky. Ukazatele totiž informovali o vzdálenosti do onoho města. Kolem 17. a 18. století se pak vyskytovaly značky i v Sasku a Rusku, ovšem o několik desítek let později na ně navázaly dřevěné v Německu. Převážně u křižovatek tzv. křížové značky, protože značily to, že se zde cesty kříží a je nemilé sejít z dané trasy. To by pak pěší i jezdci nedorazili tam, kam mají.

U nás by se za nejstarší dopravní značení daly považovat kamenné malé sloupky, které, podle Jana Štemberka, zakazovaly cesty vyhýbající se celním místům. V 18. století se postupně cesty osazovaly značkami už ve větší míře. Jako důvod se uvádí rozšiřování poštovní dopravy a větší frekvence pohybu. Systém v kilometrování silnic se pečlivě zapisoval a tvořily se mapy. Podle legislativy se kilometrové a hektometrové kameny měly osazovat směrem od zemských měst. Lépe se tak délky tras počítaly. Na území našich zemí přišel v platnost slezský zákon č. 5 z roku 1898, konkrétně Řád policie silniční pro veřejné nestátní silnice ve Slezsku, který upravoval povinnost označovat silnice cestníky, to znamená dnešními ukazateli směru. Také se jedná o první písemnou doloženou zmínku o značkách na našich silnicích.

Musíme zmínit i rok 1903, protože to britská vláda zavedla značení podobné tomu dnešnímu. Během několika let se rozšířily takové značky i do Německa. Rok 1908 znamenal velký převrat, kongres v Paříži totiž určil finální podobu, tvar a význam cedulí a značení. V roce 1909 bylo zavedeno jednotné značení cest u nás, podél státních silnic byly k vidění kamenné nebo betonové hranoly s nápisem a ukázaným směrem. Ty je možné ještě dnes zahlédnout v mezích nebo mezi stromy.

Česká republika na tom není s odpadem tak hrozně. Pokud se podíváme na statistiky, tak v roce 2017 tato země vyprodukovala 34,5 milionů tun odpadu a z toho 1,5 milionu tun toho nebezpečného. Na jednoho obyvatele této země tedy připadá 3,2 kilo za rok. V jiných zemích však mají spotřebu mnohem vyšší. Odpadky se nejčastěji spalují nebo odváží na skládky, kde se po dobu několika let rozkládají. Například papír se rozkládá 4 měsíce, plechovka 15 let, igelitový sáček či taška 25 let, žvýkačka 50 let, sklo tisíce let, jednorázové pleny 250 let.

A teď si představte to množství a jak dlouho se všechno bude rozkládat. Proto se zavedlo třídění. Jedná se tedy o obnovitelné zdroje. Nejčastěji se třídí papír, sklo a plasty. Z těchto produktů se poté znovu vytváří nové věci. Recyklace však nezůstává bez nepotřebných látek. I z tohoto procesu vznikají nepotřebné látky, které se vyhazují. Například odpadní voda, energie atd. Je to však ekologičtější, než vytvářet nové plasty a šetří se tím více energie a třeba i ropa, ze které se tento druh vyrábí.

Proto vznikají nové skupiny, obchody atd., které se nazývají bez obalu. Například do obchodu můžete přijít s vlastním sáčkem tzv. frusackem, do kterého si dáváte pečivo, do dalšího ovoce a do dalšího zeleninu. Jedná se o sáčky, které vypadají jako z materiálu záclony, jsou průhledné a nahoře mají stahovací gumičku. Tím šetříte sáčky, které byste si jinak na potraviny brali. Jediné, co by Vás mohlo obtěžovat je to, že byste si do krámu museli nosit vlastní tašku na nákup a také tyto frusacky.

Další novinkou jsou obchůdky, do kterých můžete přijít se sklenicemi či jinými nádobami co máte doma a do nich si nakoupíte třeba rýži, čočku, oříšky, sušené ovoce a jiné věci, které se skladují v nádobách. Zde platíte pouze za zakoupené zboží, nenajdete zde žádné sáčky ani krabičky, které by byly neekologické.

Dnešní doba se velice rychle rozvíjí a je dobře, že si lidé uvědomují, že musíme šetřit přírodu.

Když člověk nemá peníze, nejednou mu zkrátka nezbývá, než aby jenom seděl doma a tupě zíral do zdi. Protože svůj příbytek by sice opustit mohl, jenže kam by šel? Procházet se po ulicích mezi všemi těmi výlohami obchodů a dalšími pestrými nabídkami toho, co si dotyčný nemůže dopřát? Vidět, jak si všichni kolem kupují to, co se jim zrovna zamane, ve chvíli, kdy on sám má jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou? Dívat se na to, jak jsou všichni kolem šťastní, zatímco jeho duši halí temné chmury z neradostných vyhlídek?

Ne, takovému člověku vážně není ani trochu příjemně. A což teprve když se k tomu už zmíněnému ještě přidají nějaké ty výčitky! Manželka si dejme tomu stěžuje, že ten její už dlouho domů nepřinesl žádné peníze, tchýně má narážky, že to vždycky říkala, aby si její dcera nebrala tuhle ztracenou existenci, děti neustávají s louděním, že chtějí to či ono.
Jak se asi takový člověk musí cítit, že?
Může se cítit hodně špatně.
Může, ale také nemusí. Protože i v této neveselé době existuje možné řešení. Takový člověk si přece na překonání složité životní etapy může někde půjčit.

Je ale dost pravděpodobné, že právě v takové situaci nebudou banky tou nejšťastnější volbou. Protože banky vyžadují od těch, jimž půjčují, nemalé záruky. Chtějí vidět žadatele s dosti vysokými příjmy, chtějí vidět registr dlužníků, v němž se nevyskytuje jméno takového žadatele, chtějí nejednu jinou záruku toho, že bude dotyčný nebožák schopen jim vše zase v pořádku vrátit. A někým, kdo jim více než dostatečnou záruku nabídnout nemůže, si prsty pálit nebudou. Ten odejde s nepořízenou.
Ovšem i v takové chvíli naštěstí existuje řešení. Ještě pořád si nemajetný člověk nemusí připadat odepsaný. Protože má-li tento ještě nějakou nemovitost, nějakou tu vlastní střechu nad hlavou, může přece tuto nabídnout coby záruku některé z nebankovních společností.
A co za to? Za to se mu může lehce dostat dejme tomu hypotéka bez registru.
Takové nebankovní společnosti zase až tak nezáleží na tom, má-li žadatel v registru dlužníků nějaký ten záznam, nevadí jí vlastně ani to, že má tento právě docela hluboko do kapsy, respektive že jeden neví, zda jsou jeho příjmy spíše k smíchu nebo k pláči.
Nebankovní společnosti vědí, že , a proto vyhoví vesměs i takovémuto žadateli. Vcelku rychle, nejednou rychleji než kdejaká konkurence, bez obav a s úroky a splátkami, jež rozumného člověka rozhodně nezruinují.
A pak je i takový chudák zase plnohodnotným člověkem.

Snažíme se naše problémy zabalit do těch nejrůznějších prkotin. Je pravda, že někdy je finanční situace na dvě věci. Vždycky ale máme možnost volby. Horší však je, pokud je, byť stejná, volba u nás horší než u někoho jiného. Můžeme mít produkt A, ale poněvadž žijeme v místě 1 a ne v místě 2, tak je náš produkt horší. Tím pádem dochází tak trochu k jednomu velkém dvojímu metru. o tom ostatně pojednává více než dost. A ANO, skutečně existuje rozdíl mezi některými produkty, které lze koupit ve dvou členských státech. Hlavně východ Evropy je na tom nejhůř. Často však hledáme viníka někde úplně jinde. Všechno je to totiž o spotřebiteli.

Trh, to je jenom nabídka a poptávka

Pokud jsou tyto produkty skutečně tak špatné oproti těm v zahraničí, proč je vůbec kupovat? Proč vůbec uvažovat o produktu, který je horší kvality jenom proto, že žijeme na špatné straně hranic? Je to jednoduché. Nelíbí se nám politika daného výrobce? Tak si nekupme jejich výrobek. Zde přichází argument lidí, kteří si tyto výrobky kupují – nemáme peníze na ty drahé bio odpady. Peníze jsou vždycky. A pokud skutečně nejsou, tak na tom asi neseme vinu. Holt pokud rozhazujeme peníze za hlouposti jako je nová elektronika a drahé oblečení, i když víme, že pak nebudeme mít na jídlo, tak je to náš problém. Dobře nám tak. To ale není vůbec relevantní argument. Východoevropané mají hroznou obtíž zařadit se do demokracie. Za minulého režimu se nevystrkoval nos a těch pár odvážlivců, kteří jdou daleko za svými principy, nebylo nic moc proti síle, kterou následně předvedla Sametová revoluce. Ale nyní je po pěšině klid.

Je to všechno na jedno brdo

Ať už to je malý plat nebo nízká kvalita potravin, lidi raději skloní hřbet a jdou dál. Nechtějí problémy, nechtějí nic řešit, nejraději, kdyby se všechno vyřešilo potichu, mezi 4 očima. Tak to ale nikdy nic nezměníte.