Ještě před rokem jsem o skleníku uvažoval spíš jako o něčem „navíc“. Něco, co mají buď naši rodiče, nebo nadšení zahrádkáři v důchodu. My jsme měli na zahradě jen pár záhonů a o skleníku jsem si myslel, že je to moc práce, moc starostí a asi i zbytečný luxus. No – jak moc jsem se mýlil, jsem zjistil hned první jaro poté, co jsme si jeden pořídili. Začalo to úplně nevinně. Manželka chtěla zkusit pěstovat rajčata a papriky „trochu víc vážně“. Tak jsme začali koukat po různých možnostech, a nakonec jsme narazili na zahradní skleníky, které nebyly ani obrovské, ani drahé, a hlavně – dalo se to postavit i bez složitého základu.
Vybrali jsme jeden menší, z polykarbonátu, co se vešel přesně k plotu za domek. A během jednoho víkendu jsme ho měli postavený. Abych řekl pravdu – od té doby se z nás stali skoro „skleníkoví nadšenci“. Nejenže rajčata letos rostla jako divá, ale i okurky, salát, bylinky, prostě všechno šlapalo. A co je na tom nejlepší? Všechno bylo čerstvé, voňavé, bez chemie a – možná je to jen pocit – chutnalo to úplně jinak než ze supermarketu. Skleník se navíc ukázal jako super pomocník i v deštivých nebo chladnějších dnech. Když venku lilo, mohl jsem si jít zalít a upravit rostlinky v suchu.
A jakmile se trochu oteplilo, všechno rostlo jako z vody. Začali jsme přemýšlet, že si příští rok pořídíme ještě jeden menší – třeba jen na bylinky a drobnosti. Další obrovské plus je, že máme díky skleníku náskok. Zatímco ostatní na jaře teprve sázeli, my už sklízeli první saláty. A na podzim se sklízelo, i když venku už bylo dost chladno. Pokud někdo váhá, jestli si zahradní skleník pořídit, za mě je odpověď jasná: určitě ano. Ať už máte velkou zahradu nebo jen menší plácek, dá se najít varianta, která sedne. A věřte mi – ten pocit, když si utrhnete vlastní rajče, které jste si sami vypěstovali, je prostě k nezaplacení. Navíc, i děti to začalo bavit – občas se jdou „jen tak podívat“, co už dozrálo.
