Stěžování si na vládu má u nás mnohaletou tradici. Nadávalo se na ni už v době, kdy jsem se narodil a začal rozum brát, a to už je sakra dlouhá řada let. A předpokládám, že to nezačalo až za mě, že tu taková nespokojenost byla i v dobách, kdy jsem ještě chodil po houbách.
Za mých mladých let to vlastně mělo své jisté opodstatnění. To bylo v době, kdy jsme se ještě ve škole učili jména našich ministrů nazpaměť a mělo to prý smysl, protože v jejich případech docházelo k obměně jenom ojediněle, vesměs tehdy, když takový politik umřel. Protože platilo to, co zaznělo i ve filmu Vážení přátelé, ano: „Jak jsi jednou nahoře a politicky nezaškobrtneš, dolů už tě nikdo nedostane.“ Byli tu stále titíž vládci ze stále téže jediné strany, a to, co po léta dělali pro údajné blaho lidu, nemělo často s blahem lidu nic společného. A obrany nebylo, člověk tu nenašel proti tehdejším mocným nikde zastání. Takže nevytvořila-li ona vláda pro něco podmínky a v důsledku toho se nedařilo, mohlo se na ni nadávat. Mohla za spoustu věcí, i když si musíme přiznat, že jsme jí byli my lidé se vznikem mnoha nedostatků často dost nápomocni.
A ta situace tu trvá dodnes. Jak se něco nepovede, může za to vláda. Vláda nezvládla, vláda nestihla, vláda vzala, vláda nedala… A hlavně si stěžujeme na to, když vláda vzala a nedala. Jak to vidíme i dnes. Nastalo citelné zdražování všeho možného, a vláda nám nejen nekompenzuje takto vzniklou újmu, ale i nadále plánuje, jakými způsoby nás obere o ještě víc peněz. Bere nám peníze, aby jimi pak sama platila chod svého státu a jeho deficitní rozpočet.
Vláda je tedy podle mnohých z nás skutečně hrozná. Nelidská, nehumánní, lidem škodící. A podle kdekoho by prý měla podat demisi, aby se ke kormidlu dostal někdo jiný, kdo bude vládnout lépe. Tedy kdo nám dá víc peněz a postará se, abychom se nemuseli starat. Protože přece nikdo nemá právo po nás chtít, abychom se o sebe postarali. A přece nebudeme kvůli své finanční situaci (ještě o trochu víc) pracovat!
